Rozhovory s členy klubu – Marek Šmerda

Sezóna se pomalu rozběhla a než začneme chrlit zprávy o úspěších či neúspěších našich družstev.  Lukáš Zrotal vyzpovídal dalšího hráče „A“ mužstva. Tentokráte hráče, který k nám před pár lety přestoupil z nedalekých Sivic a tím hráčem je Marek Šmerda.

Maro, vezmeme to chronologicky, jak ses dostal k florbalu?

Předně díky za pozvání k tomuto rozhovoru a zdravím všechny čtenáře. Co si vzpomínám, tak už na základce ve Viničných Šumicích jsme měli možnost si vyzkoušet florbal v tělocviku, pamětníci si jistě vzpomenou na gumové hole z Tesca. Neřekl bych ani, že jsme dostali jakoukoli základní průpravu, co se týče techniky. Vždycky se z toho stala řežba a když dal někdo gól, byl to svátek. Pamatuju si přesně, že mi florbalka spíš překážela a chtěl jsem do míčku neustále kopat, jak jsem byl zvyklý z fotbalu, který jsem hrál od druhé třídy v Pozořicích. Někdy ve třetí třídě jsem v zimě poprvé hrál na kovalovickém rybníku hokej, bruslařsky jsem na tom nebyl na tamější poměry zle a puk taky celkem poslouchal. Dát se na hokej je v tom věku už ale celkem pozdě, takže jsem ho hrál vždycky jen v zimě, ale časem mi přišlo, že mám ruce šikovnější než nohy. Když jsem se dostal na osmileté Biskupské gymnázium v Brně, přihlásil jsem se tam do florbalového kroužku, který teda byl už od sedmi ráno, což už bych dneska nedal 😀

V mládežnických kategoriích jsi hrál za brněnské Bulldogs. Jaké bylo působit ve velkém klubu a proč jsi tam skončil?

Kroužek jednou týdně na Bigy mi po roce nestačil a chtěl jsem hrát závodně. Logicky si řekneš: Buldoci muži hrají extraligu, musí být teda v Brně nejlepší a třeba si ji taky jednou zahraju. Bylo super, že jsem za ty čtyři roky poznal několik trenérů a od každého jsem si mohl něco vzít, jak hráčsky, tak i do života. Pořádným nešvarem tedy bylo, že béčkové týmy Buldoků trénovaly v řečkovické školní tělocvičně, kde se dalo hrát jen tři na tři a míček byl pořád pod žebřinami. Většinu času jsem se tak snažil prosadit se v áčku, minimálně jsem v něm mohl po celý dorost trénovat, a to mi asi nejvíc dalo, protože s lepšími hráči okolo sebe jdeš rychleji nahoru i ty. Když jsem měl být junior, spočítal jsem si, že bych hrál asi až třetí lajnu, ročník nade mnou byl dost silný, a tým juniorského béčka se myslím ani neplánoval založit. Sice se mělo začít trénovat na zbrusu nové hale SportPoint, ale nechtělo se mi v zápasech takzvaně rybařit na lavičce.

Následně ses vrátil blíže k domovu, do Sivic. Jaký byl zdejší klub?

Musím tedy přiznat, že jsem po tomto klubu pošilhával už dříve a jelikož jsem si už naivně nemyslel, že bych si kdy extraligu zahrál, přemýšlel jsem, že až bych měl hrát mužskou kategorii, bylo by to v nejbližším týmu, aby to bylo trochu od srdíčka. Když jsem byl poslední rok dorostenec, zúčastnil jsem se o Vánocích tradičního turnaje, kde bylo plno sivických hráčů a někteří se mě ptali, jestli bych neměl zájem hrát u nich. Vše tedy přirozeně vyplynulo, Buldoci mi problémy s přestupem nedělali a rozešli jsme se v míru. V dresu Sivic jsem strávil taky čtyři sezóny, rád na to vzpomínám, co se týče společenského života, pořád jsme se někde potkávali i mimo florbal a o srandu nebyla nouze. Na jednom plese mi borci dávali sežrat, že do kanadského bodování teda moc nepřispívám a já jsem argumentoval, že jsem tu hlavně od černé práce. Vsadili jsme se, že na dalším turnaji dám hattrick a opravdu jsem tři vteřiny před koncem vstřelil svůj třetí gól zápasu. Bylo to tak tak, ale výsledkem bylo, že jsem cestou z turnaje mohl řídit auto svého spoluhráče, měl jsem řidičák asi pár měsíců 😀 Bohužel věkový průměr týmu už byl okolo třiceti let, roli hrála různá zranění nebo absence z rodinných důvodů klíčových hráčů a po dvou letech jsme spadli do nižší ligy, kde se však aspoň začalo znovu vyhrávat a bylo nám tam líp. V Bulldogs to mezitím po juniorce zabalil další hráč z okolí, navíc byl i z mého ročníku, takže jsem tam měl najednou vrstevníka, se kterým jsem se znal z dřívějška a ten pomohl hlavně střelecky. Když jsme ještě hráli spolu v Brně, spáchal na mě kanadský žertík, kdy jsem si lokl z jeho Eiskaffee, nicméně uvnitř byl zbytek žvýkacího tabáku. Makový závin, který jsem si dal předtím, byl málem opět mezi námi.

Jak se zrodil tvůj přesun do Slavkova?

V kroužku na Bigy jsem se poprvé potkal s Raplem (Michal Drápal – útočník A-týmu, pozn. red.) a hráli jsme spolu i ve školní reprezentaci. Na to mám jen ty nejlepší vzpomínky, i když jeden rok se třeba dařilo něco vyhrát a jiný jsme zase skončili poslední na turnaji. Opět se to sešlo, řekl bych celkem přirozeně. Mně vadilo, že v Sivicích bylo dlouhodobě v plánu mít pouze jeden trénink týdně, a to ve slavkovské hale. Dříve býval ještě druhý v menší sivické tělocvičně. Já sám jsem chtěl sportovat více a v tom mi v září napsal Rapl, jestli bych nechtěl hrát přímo za Slavkov. V té době jsem absolutně neměl v plánu nikam přestupovat a myslel jsem si, že v Sivicích už svoji kariéru dohraju. Domluvili jsme se tedy, že můžu jezdit jednou týdně na slavkovské tréninky a bude to win-win – zasportuju si a na tréninku FBC bude zase o jednoho hráče navíc. Zalíbilo se mi ale prostředí, v kterém bylo více vrstevníků a – se vší úctou k SK Grušáci Sivice – vyšší florbalová kvalita. Honza Šícha mě navíc lámal při každé příležitosti, a tak jsem nakonec pod podmínkou, že budu moct hrát s číslem 96, souhlasil s přestupem. S tím dresem to pak samozřejmě bylo na dlouho 😀

Na jakou událost spojenou se slavkovským florbalem nejraději vzpomínáš?

Mě příjemně překvapilo, že probíhalo intenzivní seznamování a mám na ten začátek v FBC super vzpomínky, většinou byla nějaká sešlost doma u Jendy Trávníčka nebo červnový turnaj ve Vyškově stál za to. Nejvíc se mi ale vybavuje výjezd do valtického sklepa, kde byla opravdu většina týmu a ani chvilku jsem se nenudil. Kluci se tehdy mimo jiné dozvěděli, že tepat na Scootera sám ve sklepě je o ničem, protože tě u toho nikdo nevidí.

Co tě vedlo k tomu založit si instagramový kanál zabývající se historií?

Díky za možnost udělat si tu reklamu, takže kdo ještě nesleduje, tak rychle na @dejiny.pod.kuzi a dejte follow, budu rád i za sdílení. Už mi to leželo nějakou dobu v hlavě, dějepis byl vždy jedním z mých oblíbených předmětů a společně s angličtinou mám v plánu ho učit. Vždycky jsem byl na prášky, když se točila nějaká reportáž o tom, že studenti nemají páru například o tom, co se stalo v roce 1968 nebo si to pletou s rokem 1948. Leckde se dějepis učí suchopárně nebo se třída za druhou světovou válku ani nedostane. Chtěl jsem nějakým dílem přispět k tomu, aby se zvedlo povědomí o nedávných dějinách, které nás do značné míry ovlivňují a zároveň, aby to bylo nějakou hravou cestou, takže ke každému příspěvku je v instastories kvíz, který se další den vyhodnocuje. Žádná jména, jen čísla. Někdy je úspěšnost vysoká, jindy je zase otázka záludná, a moc sledujících si s ní neporadí, ale zároveň doufám, že si to tak lépe zapamatují. Já sám si informace vyhledávám a odpověď na některé otázky bych neznal. K založení přispěla i koronavirová krize, kdy nebylo pomalu do čeho píchnout a měl jsem tak spoustu času si promyslet, jakým způsobem bych ten kanál měl dělat, jak by se měl jmenovat a sehnat si takový grafický program, na který člověk nemusí být IT expert. Ještě k tomu jsem si říkal, že až se mě jednou moje děti zeptají, co jsem dělal za karantény, nebudu se muset dvakrát rozmýšlet, co odpovědět.

Se kterým spoluhráčem se ti nejlépe hraje?

Mně vyhovuje rychlý, kombinační florbal, v poslední době se snažíme v týmu tímto směrem jít. V podstatě můžu dostat do lajny kohokoli, kdo má základní florbalové uvažování a techniku a může to fungovat. Když jsem ještě hrával centra, vyhovovalo mi, že se na mě Šopík nebál zařvat, koho mám bránit tak, že to slyšela celá hala. Na hřišti mám rád hlasitou komunikaci.

Táhlo tě to někdy do brány, nebo jsi byl vždy v poli?

Celý svůj život jsem hrál centra, občas křídlo, ale v srpnu na poháru přišlo v zadních řadách týmu pár zranění. Odehrál jsem tak dva zápasy v obraně, kde jsme zjistili, že mi to svědčí a zatím to tak asi necháme. Do brány jsem se nikdy nehnal, víc mě bavilo střílet góly nebo na ně přihrávat, a navíc když na hřišti uděláš chybu, nemusí to vždy skončit gólem v tvojí síti. Dvakrát jsem musel chytat povinně, protože v béčku Bulldogs byl v té sezóně jen jeden gólman a museli jsme se všichni prostřídat. V obou případech jsem dopadl s koleny rozedřenými do krve, protože byly k dispozici jen brankářské kalhoty, chrániče však nikoli. Nechápu, jak do té brány může někdo dobrovolně vlézt a všechny gólmany za to upřímně a bez ironie obdivuju, i když chytají s chrániči a krvavá kolena jim vždy nehrozí. Za mě by si to měl každý v bráně vyzkoušet, zkušenost to může být tvrdá, ale je potřebná.

-lz